Dobrý den,
řešíme už dlouhodoběji s partnerem problém, že jeho bývalá žena, která má ve výhradní péči jejich dvě dcery (8 a 13 let), nevyužívá alimenty pro ně, ale pro sebe. Jsou rozvedeni cca 5 let, partner posílá 8000 Kč. Abych jí nekřivdila, jídla mají děti dost, hladové nejsou a platí jim několik kroužků, řádově jedny měsíční alimenty za rok. Ale oblečení mají povětšinou staré - poděděné, starší např. nosila loni od podzimu do jara jednu (!) mikinu za cca 300 Kč, jedny džíny od Vietnamců a poděděné boty, které už by bývaly byly na vyhození vloni a teď na podzim v nich zase přišla.. Mobily jim matka nekoupila, starší dcera má teď mobil po partnerově matce, aby si se svým tátou vůbec mohli volat.. Dárky jim kupuje co nejlevnější, v řádu stokorun. U nás jsou holky na víkend jednou za 14 dní a jeden den v týdnu po škole. U nás mají oblečení a všeho dost, ale partner nechce, aby ho nosily do školy, protože se stávalo, že co si odnesly, to už neviděl (hračky, oblečení apod.) - zůstalo to v domě matky a navíc by to vedlo k tomu, že jejich máma by jim nekoupila už vůbec nic. Myslím, že částka, kterou partner posílá (je ochotný posílat i víc, kdyby peníze opravdu dostaly děti), je dostačující na to, aby holky chodily dobře oblečené, měly mobil a spoustu dalších věcí, které běžné děti potřebují. Stává se i to, že ve škole se jim spolužáci kvůli oblečení posmívají.. Vypadá to ale, že z právního hlediska se s tím nedá nic dělat. Nebo dá..? Proč matka nemusí vykazovat, za co peníze utratila? V jakémkoliv jiném případě by se přece jednalo o zpronevěru.
Není to jediný problém, který s matkou holek máme. Partner se několik let snažil získat děti do své péče a byl ochotný přistoupit i na střídavou péči. To bylo hlavně kvůli tomu, že matka se o děti nestarala (odjela např. častokrát pryč na 14 dní bez upozornění, nevěnovala se jim, i když byla v domácnosti a do práce nikdy nechodila), nejevila o ně zájem a pokud po ní něco chtěly, dávala jim najevo, že ji obtěžují, často na ně křičela (a křičí) a citově je vydírala (nebylo výjimkou, že otvírala okno a říkala, jestli chtějí, aby se maminka zabila - kvůli malichernosti, např. úklidu). Bohužel soud rozhodl tak, že matka díky svému lhaní u soudu má děti ve výlučné péči, i přes to, že psychologické testy ukázaly, že lže a že v pěti zkoumaných oblastech ze sedmi je mimo normu. Děti byly dlouho s ní, protože je odvedla z místa trvalého bydliště a tak je snadno zmanipulovala, aby řekly, co potřebovala. Proč to píšu - ta střídavá péče byla zamítnuta z důvodu věku mladší dcery. Mladší dcera poslední dobou často mluvila o tom, že by byla radši u nás a k mámě chodila na víkend jednou za 14 dní. I když mají zakázáno říkat cokoliv o tom, jak to u nich doma chodí (starší neřekne ani slovo, ale naznačuje a spokojená není, má i problémy s chováním ve škole), mladší dcera se nakonec trochu rozpovídala. Říkali jsme si, že by bylo rozumné zkusit střídavou péči a případně to pak změnit, podle toho, jak by jí to vyhovovalo. Dcera byla opravdu rozhodnutá a odhodlaná, že chce střídavou péči, jen měla strach z mámy, jak bude reagovat (i z toho důvodu si myslíme, že chce mít děti v péči jen kvůli penězům). Její matka ji samozřejmě zmanipulovala tak, že nám za 14 dní u ní řekla, že si to rozmyslela a nechtěla o tom vůbec mluvit - měla strach. Od té doby má strach říkat, co chce - i když se např. zeptáme, co chce k jídlu. Zkrátka jí to zakázala a vymyla mozek. Ale pro případ, že by se po nějakém čase zase odhodlala nám říct, co chce, jak postupovat? Pomohlo by, kdyby si promluvila např. s nějakou sociální pracovnicí předtím, než jí matka zase vymyje mozek? Omlouvám se za dlouhý příspěvek.