Pobavilo mně a zároveň i rozzlobilo, jak paní doktorka Wagnerová říká, že se angažuje na ochranu nebohých občanů. Že prý "tvrdě jde proti amorálně vysokým poplatkům pro advokáty, vymáhající bagatelní dluhy":
http://www.novinky.cz/domaci/295718-.html
Tak jsem se dožral a napsal jsem jí tohle:
Vážená paní doktorko,
dočetl jsem se, že brojíte proti nemravně vysokým odměnám právníků, kteří si udělali z vymáhání pohledávek (často bagatelních) předmět podnikání. Stejně tak mně zaujalo Vaše motto ohledně návratu práva do České republiky.
( http://eliskawagnerova.cz "Stop privatizaci funkcí státu, návrat práva, spravedlnosti a respektu k lidské důstojnosti do jednání státu" )
A jakkoli oceňuji Vaši práci na Ústavním soudě, tak jsem Vám nucen napsat pár úvah, které se asi nebudou číst lehce. Zejména proto, že jsou bohužel pravdivé:
1) Právo v ČR neexistuje. Nejlepším příkladem toho budiž samotný Ústavní soud, který vyhoví toliko necelým 6% stěžovatelú (statistika soudkyně Ivany Janů, odlišné stanovisko k nálezu Pl. ÚS 29/11 bod 7) a Nejvyšší soud s obdobným výsledkem 6,4% (tamtéž, nález samotný, bod 12).
Přitom pro podání dovolání (NS) nebo ústavní stížnosti (ÚS) je nutné zastoupeni advokátem, a tak je velmi pravděpodobné, že zde nějaký merit věci bude. Byť třeba ne v celém rozsahu, ale bude zde důvod (zákoný, judikatorní) k zásahu NS/ÚS a změně hodnocení věci u obecných instancí během řádného přezkumu věci.
Pokud by i 50% advokátu sepsalo prostě nesmysly, pak je zde stále 50% dovolání/stížností, kterým by mělo být vyhověno a nebylo. To znamená, že vcelku jistě bylo minimálně 44% lidí ukřivděno... Za této situace se o nějakém právu v ČR nelze bavit než s úsměškem a pohrdáním na rtech. Každý ví, že na ÚS rozhodují de facto zejména justiční asistenti, neb matematika je prostá: přes ÚS projde za rok 4000 stížností, 4 senáty znamenají 1000 případů za rok na senát, rok má cca 250 pracovních dní, tedy 4 případy za jediný den = soudci ty spisy nemohou ani vidět, natož se s případy seznámit.
Případy usnesní ÚS, blatantně popírajících samotnou judikaturu ÚS, jsou četné...
2) Žádný návrat k právu v ČR není myslitelný, když ÚS již onou 6% "úspěšností" stěžovatelů de facto jasně říká obecným soudům, že zasahovat ve valné většině případů nehodlá a jeho judikatura, ač má závazný (a to i precedenčně) charakter, je tedy v praxi zcela nevymahatelná, neb ÚS ji prostě sám vymáhat nehodlá. A nikdo jiný to prostě dělat nebude, neb soudci jsou nezávislí i na zákonu, ne jen na logice a judikatuře...
Např. v usnesení I. US 2394/12 se zásadní námitka, a sice že veškeré důkazy mou vazbu odůvodňující byly zajištěny 7,5h po násilném vniknutí do domu, aniž by byla povolena soudem domovní prohlídka, prostě ignoruje. V odůvodnění zprošťujícího rozsudku KS OC 29T 1/2011 se lze dočíst, že použitelnost
těchto důkazů je daná "veřejným zájmem"...
Takový výklad a rezignace na zákoný způsob vedení trestního řízení byl jako neakceptovatelný stanoven již např. nálezem I. ÚS 3038/07 bod 26: "Ústřední hodnotou naší obnovené ústavnosti je jednotlivec nadaný základními právy a svobodami. Veřejný zájem (jakkoli cenný), uplatňovaný obcházením
trestního řádu, by mohl posloužit k faktickému popření těchto hodnot."
V usnesení I. US 2394/12 se dočteme, že k nařízení likvidace nezákonně zajištěných ůkazů "Ústavní soud není příslušný" (str. 5, bod e) ), zatím co např. v nálezech III. ÚS 62/95 (citován na stejné straně daného usnesení!), I. ÚS 3038/07 a dalších tak ÚS bez problémů učinil...
Kde je, vážená paní doktorko Wagnerová, to právo? Proč nás opustilo? Kam se schovalo?
3) Vaše činnost na ÚS byla explicitně zmíněna pro to, že jsem se doslechl, že někteří ostatní soudci "remcali", že jste měla vyšší procento vyhovujících nálezů. A že by jich mělo být pomalu ještě méně... Takovýto soudce by měl být okamžitě zavřen na doživotí, a to nejlépe za něco, co neudělal. Hned by si rozmyslel podobné názory, kdyby měl tu "čest" se seznámit s Českým vězeňstvím a rozhodováním soudů z té druhé strany.
Jakkoli kvituji Váš vliv na justiční asistenty a snahu nastolit zde lepší právní postředí (proč máme asi jednu z nejvyšších recidiv na světě? Inu kdo by dodržoval zákon, když si s zákonem hlavu nelámou ani soudci?!), tak jste byla příliš osamocená a tak byl Váš vliv kapkou v moři - i tak za něj díky!
4) Ohledně "podnikání" založeném na odměnách pro advokáty - to se ÚS pokusil zarazit již nálezem I. ÚS 3923/11, kde judikoval, že pokud jde o bagatelní částku a tzv. formulářovou žalobu, tak nárok na odměnu advokátovi náleží jen za PRVNÍ takovou žalobu podanou na daný soud, v dalších případech jde o toliko administrativní úkon a za ten nelze požadovat často obscénní částky.
Dobrá snaha ÚS se ovšem minula účinkem. I stalo se mi, zejména pro zcizování dopisů tzv. paní "opatrovnicí", že mi za dobu pobytu ve vazbě vznikl dluh 1 189,- a advokát žádal 8 920,- Kč... Přesto, že OS PR uznal, že jde o věc bagatelní (žalovaná částka do dnes 10 000,-) a přesto že zjistil, že jde o formulářovou žalobu (daný advokát jich podal k OS PR více a nebyla tato má první), tak přiznal advokátovi 2 427,- Kč. K mému údivu mi umožnil odvolání a ba dokonce odvolací soud KS OC věc projednal (může vůbec soudce něco jako je zákon zastavit?) a nejen že nenapravil deformaci judikatury ÚS vykonanou OS PR, ale nadto lze z jeho odůvodnění vyčíst, že kdyby se odvolal i advokát, tak by mu přiznal celou částku, neb důvody ke snížení tu prý nejsou, přesto že můj "příjem" činí 3 410,- Kč...!
A přesto, že jsem byl osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, tak je musím de facto uhradit. A přesto, že judikatura ÚS říká A, tak soud si koná zvesela B, jako kdyby se nechumelilo...
Kdo tohle zastaví a jak? Mohu podat leda ústavní stížnost, což je při bagatelnosti věci a 6% úspěšnosti velmi chybá naděje na úspěch, zaplatit všek musím hned...
Jak toto zvrhlé rozhodování chcete napravit? Pomíjím, že jsem namítal i amorálnost toho, abych platil za vozidlo, které jsm v dané době ani já, ani nikdo jiný (bez mého svolení) nemohl užívat, a nikdo (OS PR ani KS OC) se této otázky netknul.
5) Nelze než si pro závěr vypůjčit citaci z Ústavního soudu, která přesně dopadá na danou situaci. II. ÚS 2268/07 bod 37 "Esenciální podmínkou pro existenci nezávislé soudní moci je důvěra veřejnosti v to, že soudci při rozhodování věcí usilují o spravedlivá rozhodnutí přijímaná na základě práva. Bez důvěry veřejnosti v to, že soudcův postup byl fér a respektoval vysokou mravní úroveň, nemůže být justice schopná řádně fungovat. Důvěra veřejnosti v soudní moc je tím nejcennějším, čím tato moc disponuje a ona důvěra patří i mezi to nejcennější, z čeho může vycházet každý občan státu. Slovy H. de Balzaca: "Nedostatek důvěry v soudnictví je začátkem konce společnosti." Důvěra veřejnosti však není apriorně dána, nýbrž je třeba ji budovat. Je snazší o ni přijít, než ji udržet. Roky úsilí mohou být ztraceny i jen jedním nezdařeným rozhodnutím. Toto musí mít na paměti při rozhodování věci každý soudce, který na rozdíl od zákonodárce neprosazuje svoji vůli, nýbrž vždy by měl prosazovat právo v jeho ústavně konformní interpretaci."
Důvěra veřejnosti? V co, v právo a spravedlnost? Nic takového v naší zemi už dlouho neexistuje.