Kdybych to měl brát ironicky tak já brečím každý den u televizních novin, pak u diskuzních pořadů jako sedmička nebo nedělní partie a brečím a vzlykám a dívám se a říkám " Jak proboha mohou dělat politiku vlasti, když jim jde jen o ty své koryta a politické brebendy ".
Ale teď vážně, ikdyž jsem chlap a není důvod se stydět, tak já brečím u filmů, kde si režisér hraje s lidskými city, tak jako když brečí ženské u nějaké telenovely. Já si pamatuji, že jsem to citově prožíval, když mi bylo 16 let a viděl jsem poprvé film od S. Spielberga E.T. Mimozemšťan. A pokaždé když ho vysílají v televizi, a dívám se, pokaždé brečím, hlavně ten konec filmu je takový citový, jak se ET loučí a nebo když říká, ET chce domů.
Pak si pamatuji, že jsem brečel u filmu Číslo pět žije, o tom mluvícím robotovi, jak ho chtěli zničit, taky skvělá scifi komedie, ale první díl se mi víc líbil.
Jinak se už nepamatuji, u kterého filmu jsem naposledy brečel, asi je to tím, že jak stárnu, tak začínám být víc odolnější.