Pingu2221 píše:........... 5. Dokonalý svět .......
Tak ten bych také přidala do svých nej ...
Jaký je váš nejoblíbenější film?
Moderátor: Moderátoři Pauza.cz
od decried 29. 8. 2008 20:04
American Gangster je tiez dobry. Shawshank sa musi pacit kazdemu 
Perfektny film je American Beauty
L. A. Confidental
The Bourne Ultimatum
Goodfellas
Mystic River
Se7en
The Silence of the Lambs
The Usual Suspects
to som v poslednej dobe videl a rad si ich pozriem este raz
Perfektny film je American Beauty
L. A. Confidental
The Bourne Ultimatum
Goodfellas
Mystic River
Se7en
The Silence of the Lambs
The Usual Suspects
to som v poslednej dobe videl a rad si ich pozriem este raz
Make it idiot proof and someone will make a better idiot.
- decried
- Návštěvník
-
od anonymni 24. 9. 2008 14:05
Bokovka (Sideways). Lepší hořkou komedii ze života budete hledat jen stěží...
- anonymni
od ben.wallace 29. 9. 2008 12:18
hancock, trestna lavice, bad boys, die hard serie atd
"The Chosen one" king LeBron James and Ben Wallace A.K.A. Big Ben are the best....Go, kobe, go mvp .......81 points
- ben.wallace
- Návštěvník
-
od ben.wallace 4. 10. 2008 19:43
cumel30 píše:Mrázik
jo ten ujde
"The Chosen one" king LeBron James and Ben Wallace A.K.A. Big Ben are the best....Go, kobe, go mvp .......81 points
- ben.wallace
- Návštěvník
-
pak se mi líbíl Click, Butterfly Effect,Nezvratný osud,She´s the man,What a girl wants,.... je jich mrtě ale ta Disturbia teda vede no...
od Psycho vlk Wolf 21. 11. 2008 09:57
- 9.rota
- Bratrstvo neohrožených
- Black Hawk Down
- Psí vojáci (nezapomenutelná hláška - Jestliže uvidíte Červenou Karkulku s raketometem, tak od vás očekávám, že tu děvku sejmete
)
- Bratrstvo neohrožených
- Black Hawk Down
- Psí vojáci (nezapomenutelná hláška - Jestliže uvidíte Červenou Karkulku s raketometem, tak od vás očekávám, že tu děvku sejmete
)- Psycho vlk Wolf
- Návštěvník
-
od Psycho vlk Wolf 2. 12. 2008 10:40
Jo a ještě jsem zapomněla na film Stalker z roku 1979.
Text ze stránky zona.bloudil.cz:
Hrdinou Tarkovského filmu "Stalker" je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní. Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči. Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák. Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti. Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká. Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte... Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají. Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou. Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.
Text ze stránky zona.bloudil.cz:
Hrdinou Tarkovského filmu "Stalker" je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní. Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči. Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák. Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti. Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká. Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte... Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají. Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou. Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.
- Psycho vlk Wolf
- Návštěvník
-
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků