Stránka 70 z 87

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 10. 7. 2009 11:41
od Hexus
Díky za vysvětlení. Elektrické pole by také mělo zakřivovat prostor podobně jako gravitační?

Bobroněnko píše:...je třeba si představovat alespoň oněch 100 aminokyselin!!
Pravděpodobnost, že by se náhodou dohromady poskládalo tohle, je astronomické číslo...


Napadlo mě, že nemusíme hledat něco tak složitého, co se bude umět samo replikovat... Jak vlastně buňka pozná, jak má poskládat novou DNA? Je replikace molekuly složitá věc? myslím chemicky..

Možná, že původní "oraganismus" byl skutečně vir, ale dříve byly v přírodě nějaké jevy, které mu umožňovaly se rozmnožit bez pomoci buněk. Aniž by to vir chtěl, v jeho okolí díky nějakému jevu proběhne chemická reakce a najednou máme vedle sebe dvě identické molekuly.

Takový vir by nemusel stavět od začátku, ale už by byl poskladaný z původního a přibral by si pár dalších vlastností. Až by pak časem získal možnost se replikovat sám bez vnějšího zásahu a máme život..

To už by možná tak astronomické číslo nebylo. Ovšem záleží, jak je ta vlastní replikace vůbec chemicky složitá jestli by ji mohlo v přírodě něco nahradit...

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 10. 7. 2009 13:40
od Fyzikář
Hexus píše:Elektrické pole by také mělo zakřivovat prostor podobně jako gravitační?

Elektrické pole působí silově na elektrický náboj - např. desky v osciloskopu zakřiví dráhu elektronu. Neutrální částice proletí beze změny své dráhy tímto polem... Zakřivit časoprostor může jen gravitační pole, i když - existuje hypotéza, podle které elektromagnetické pole muže generovat gravitační pole, a to zakřiví časoprostor.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 10. 7. 2009 16:25
od 4honza
Bobroněnko píše:to 4Honza: no, vznik toho systému je sice omezen jistými pravdily, ale s tím víceméně permutace, které jsem tu naznačil, počítají. Ve vznikajícím polypeptidovém řetězci prakticky neexistují omezení, která by určovala, že nějaká aminokyselina nemůže být zařazena v nějakém případě, ta možnost zařazení konkrétní AK je vždy 1:20. Podobně je to u nukleových kyselin, neexistuje pravidlo, že po určité sekvenci nesmí přijít jiná...když už jsme se dotkli té sluneční soustavy, věřím, že tam něco takového funguje, nicméně v chemické syntéze nikoli...


Chemie je obor me pomerne vzdaleny a neoblibeny. V celem retezci vyvoje zivota jsou porad mezery a "nahody", ktere nedokazou vysvetlit ani kapacity v oboru, protoze nemame moznost sledovat vyvoj po miliardu let a cinit zavery :)

To neznamena, ze to jsou nahody, ale porad to jsou vicemene spekulace na zaklade toho, co je k dispozici.

http://www.wired.com/wiredscience/2009/ ... odynamino/

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 13. 7. 2009 00:17
od Hexus
Já si vždycky představoval, že u gravitace se dvě tělesa přitahují k sobě, právě proto, že se zakříví prostor a oni hledají jakousi nejvýhodnější cestu, jako bych na plachtu hodil dvě koule a díky prohnutí plachty se skutálejí k sobě.. Ale když jiná pole prostor nezakřivují a přesto se tělasa k sobě pohybují, asi to tak snadné nebude...

Jinak, velmi pěkná diskuse. Bylo to zajimavé čtení :)

Ještě mě napadlo ohlédně cestování do minulosti. Jestli jsem tedy správně pochopil význam grafů s kuželem časoprostoru. My vlastně nemůžeme cestovat do minulosti přímo, ale pouze zkusit cestovat rychleji než světlo a pak se na to světlo podívat? To mi ale přijde hodně omezené.. Je to vlastně budoucnost, jen se diváme na staré světlo.. Kdybych chtěl vidět sebe, co jsem dělal před 5 minutama, musel bych se vlastně dívat jako by z dálky, z jiného místa v prostoru.. Nemohu být ve svém pokoji a sledovat to, ale musel bych řekněme ke Slunci a počkat než tam dorazí světlo.. A navíc takhle z dálky bych viděl jen můj barák a ne sebe v pokoji..

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 13. 7. 2009 07:33
od Fyzikář
Hexus píše:Ještě mě napadlo ohlédně cestování do minulosti. Jestli jsem tedy správně pochopil význam grafů s kuželem časoprostoru. My vlastně nemůžeme cestovat do minulosti přímo, ale pouze zkusit cestovat rychleji než světlo a pak se na to světlo podívat? To mi ale přijde hodně omezené.. Je to vlastně budoucnost, jen se diváme na staré světlo.. Kdybych chtěl vidět sebe, co jsem dělal před 5 minutama, musel bych se vlastně dívat jako by z dálky, z jiného místa v prostoru.. Nemohu být ve svém pokoji a sledovat to, ale musel bych řekněme ke Slunci a počkat než tam dorazí světlo.. A navíc takhle z dálky bych viděl jen můj barák a ne sebe v pokoji..


Diagramy se netýkají předbíhání světla a pak jeho pasívního pozorování (i sebe v pokoji), na to nám stačí videokamera a záznam "světla" si prohlédnout kdykoliv se nám namane. Pozorovatel nebude moci zasáhnout do děje v obou případech. STR nezakazuje cesty časem, ale zakazuje nadsvětelné rychlosti, pochopitelně. Cestování do budoucnosti je možné, do minulosti se to týká především částic (po uzavřené světočáře). V nějaké unitární teorii taktéž...
Zkuste se podívat na diagram paradoxu dvojčat (překlopení přímek současnosti do budoucnosti, což je reálné) a poté na diagram
cestování časem do minulosti - rovněž na přímky současnosti směřující do minulosti.
Momentálně to reálné není vzhledem k tomu že nemůžeme překročit rychlost světla (to je neoddiskutovatelný fakt), ale mohli bychom časoprostor nějakým způsobem oklamat a třeba se podaří skok do minulosti v souladu s STR. Opětovné vysvětlení konstrukce diagramů v lehkém podání již bohužel není v mých silách. ;-)

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 13. 7. 2009 22:51
od Bobroněnko
EDIT:
Jo, takže od začátku.

Johnny:
Zaujalo mě to, cos psal o vědomí. Velmi s tebou souhlasím. Víme o fungovaní lidského těla spousty, ale o mozku, vzpomínkách, paměti, vědomí a o tom, co vlastně dělá to "já", nevíme prakticky nic. Velmi podstatný bod, myslím si. Jen bych podotkl, že dnešní technologie (PET a podobné) jsou na takové úrovni, že dle aktivity mozku pomocí nich zobrazené lze usoudit, zda se člověk chystá dvě čísla sečíst, nebo odečíst. Pro někoho je to moc, pro někoho málo..

Fyzikář:
Co se stresu týká. Opět, všechno na molekulární úrovni. S oblibou diskutuju s mamkou, která se zabývá psychologií a ráda říká, že psychologie je všechno. Na to jí odpovídám, že všechna psychologie je v podstatě biochemie, biochemické procesy v mozku. Se stresem je to podobné. Stres, jakožto (jak jinak) biochemický proces, uvolňuje v těle určité látky (stresové hormony a jiné). Tydle látky jsou, tedy mimo jiné, schopny určitými procesy způsobit mutace v DNA. Takže, teď záleží na tom, jak jsi pochopil článek, který jsi četl. Totiž stres, nebo sklon ke stresu, nezakóduješ do DNA během života. Buďto k němu dispozice máš, nebo ne, ale během života je určitě nezískáš na té úrovni, o které se bavíme. Něco jiného je potom ale výchova a životní styl, díky kterému to může vypadat, že se dá stres během života získat, ba dokonce ho touto (a žádnou jinou!) cestou můžeš přenést na své potomstvo. Ale pokud je tvá představa taková, že "gen pro stres" se vytvoří v důsledku stresových situací během života, tak to není pravda :-)

Hexus:
No, záleží na tom. Buňka samozřejmě "ví", kdy je třeba množit. Je to poměrně solidně probádáno a je to poměrně komplikované, omezím se tedy na konstatování, že v každé fázi buňečného cyklu, tedy období zahrnující zdvojování hmoty a dělení buňky, existují specifické signální molekuly. Pro každou fázi jiné, popřípadě jinak modifikované. Tyto signální molekuly ovlivňují celou kaskádu procesů, na jejichž konci je aktivace / deaktivace enzymů zajišťujících syntézu DNA.
Dnes jsem si přečetl ten příspěvek znova a ještě odpovím na druhou část: ta teorie, že by se původní organismy mohli replikovat s cizí pomocí, už tu myslím byla. Chemická podstata není sama o sobě tak obtížná či náročná, problém je tady ale obrovský, a tím je přesnost. Při počtu bazí v nukleové kyselině si nedokážu představit externí mechanismus jednodušší, než jsou buněčné enzymy. Replikace, transkripce a translace jsou tak komplexní procesy, že dle mého názoru by je nic jednoduššího nezvládlo. I enzymy v dnešních buňkách dělají pořád ještě spousty chyb, které opravují zase jiné enzymy. Ta mašinérie je tak propletená, že to, co by mělo být "externí" a mělo by to sloužit jako náhrada, by muselo být podobně složité, čili vzniknout s podobnou pravděpodobností. Druhá věc je, zda byla na počátku potřeba přesnost.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 14. 7. 2009 10:20
od Fyzikář
Bobroněnko píše: Ale pokud je tvá představa taková, že "gen pro stres" se vytvoří v důsledku stresových situací během života, tak to není pravda :-)


Díky za odpověď. Moje představa v této oblasti je nijaká, jen jsem doufal v to, že "něco" dokáže
v průběhu života pozměnit kód nebo klíč (nemyslím mutace). Čerpal jsem z nějakého zahraničního časáku, ale mohl to být bulvár. ;-)

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 15. 7. 2009 13:36
od Bobroněnko
Ono taky druhá věc je, že já to nemusel číst. Stačí, když mi pošleš odkaz, přečtu a budu chytřejší. V molekulární biologii je ten problém, že jakmile máš info starší než dva roky, můžeš si být jistý tím, že polovina z toho už dávno není pravda. A naopak, pokud dostaneš info dnes, polovina z něj taky pravda není, ale nikdo neví, která polovina to je. Proto to ber jen jako názor, ne jako skálopevnou pravdu.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 16. 7. 2009 09:25
od Fyzikář
Je možné že na to existuje odkaz, ale já to četl v nějakém anglickém scientific magazínu
na letišti. Tomuto velkému objevu věnovali celu dvoustranu (kdyby tam bylo foto pěkné holky, bylo by to lepší). Myslím si, že pokud by to byla pravda, věděli by jste o tom, tak jak já bych věděl, že v Cernu konečně lapili Higssův boson :-)

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 18. 7. 2009 12:39
od abdera
Gravitácia.

Gravitačné sily pôsobia na všetky hmotné telesá, ale aj častice s nulovou kľukovou hmotnosťou v našom časo-priestore Vesmíru, rovnomerne.

Ak by astronaut, situovaný mimo gravitačné pôsobenie hmotných telies(planét) prípadne by sa nachádza v hlbokom, temnom priestore mimo gr.pôsobenia Galaxií, odhodil z ruky hmotný predmet(povedzme olovenú guľu s hmotnosťou na Zemi 10kg), musel by prekonať odpor potrebný na zrýchlenie telesa, ktorý sa rovná súčtu hmoty ruky a tohto telesa na ktoré pôsobí gravitačné zrýchlenie okolitej hmoty celého Vesmíru. Ak by bol ale tento astronaut vo priestore úplne sám, čiže neobklopovala by ho viditeľná hmota (hviezdy a planéty) ani neznáma, neutrálna „tmavá hmota,“ nepociťoval by žiaden odpor v ruke. Tejto olovenej guli by udelil astronaut okamžité zrýchlenie bez použitia sily, samozrejme, udelil by ho aj sebe, ale opačným smerom. Pri takomto teoretickom modeli by bolo celkom reálne, ak by náš astronaut zasvietil smerom od seba klasickou, 1,5V parabolickou baterkou niekam do priestoru, pričom jeho telesná schránka odetá v skafandri, by sa v „zlomku sekundy“ dala do pohybu rýchlosťou c, ale opačným smerom než by bol smer svetelného kužeľa vyžiareného z tejto „tuškovej“ baterky. Tento let astronauta by pokračoval priestorom nemennou rýchlosťou c aj po vypnutí kužeľa svetla. (Pozn.Zostáva na zamyslenie, či by na rozpohybovanie astronauta v takomto priestore nestačilo použitie jeho myšlienky, použitie jeho vlastnej vôle. A sme u toho,odbočujem. Čo vzniklo ako prvé v nekonečne priamom priestore? Bola to myšlienka? Priestor predstavuje Boha? Bola to zhmotnená myšlienka Stvoriteľa? Je Boh procesne nadradený Stvoriteľovi?).

Predstavme si, že by niekto chytrý „s Nobelovkou“ dokázal zostrojiť zariadenie, ktoré by okolo seba, v pomyselnom obale, eliminovalo pôsobenie veškerej prítomnej gravitácie. Napríklad „gravitóny“ by zariadenie obtekali. Ak by takého zariadenie obtekali aj fotóny a elektromegnetické sily, teoreticky by mohlo prekročiť aj rýchlosť svetla.

Ak predpokladáme, že náš Vesmír je „zauzlíčkovaný,“ čiže je utvorený z rôznych gravitačných tokov „meridiánov v 3D priestore“, tento časopriestor je vlastne bez reálneho stredu alebo vonkajšej hranice, "pomyselnej obruče," potom s týmto antigravitačným zariadením by bolo možné pohybovať sa naprieč priestorom, resp., bolo by možné vystúpiť aj „mimo,“ pozrieť sa Stvoriteľovi priamo do jeho kuchyne, niečo si s ním prediskutovať, pravda, musel by byť zložený z nám známych hmotných častíc. Medzičasticový, medzipriestorový translátor sa dnes ťažko zháňa, naposledy ho mali u nás v Hypermarkete, žiaľ, ako to už pri takomto tovare býva, dostali iba limitovanú sériu.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 19. 7. 2009 09:44
od Marcel Kudlvasr
Co Ti Abdera, na tohle říci?! Jdi se projít o víkendu do Lesa, tam to všechno najdeš... Tulák Marcel od Zvonu.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 20. 7. 2009 10:19
od Fyzikář
pro Abdera

Gravitace je universální přitažlivá síla s nekonečným dosahem, ale taky je to nejslabší známá
interakce a souvisí samozřejmě s hmotností daného tělesa - kde je hmota, je i gravitace,
protože gravitace je důsledkem deformace prostoru hmotným tělesem. Malé těleso vyvolává
menší deformaci časoprostoru, tudíž gravitace daného tělesa je menší. V případě rotujícího
tělesa je to ještě komplikovanější, protože dochází k další anomálii časoprostoru - jeho
"strhávání" (dle nejnovějších poznatků). Gravitony se předpokládají a jejich projev je nepřímo
zaznamenáván. Že gravitace je porucha časoprostoru, se ví už od dob vypouštění satelitů a ten
kdo se tím baví , ví, že síť satelitů GPS, která je přeci více vzdálena od zemského
povrchu... , s gravitačním potenciálem o hodně menším než při povrchu... a tudíž čas na těchto satelitech běží rychleji.
Protože ta dilatace není zanedbatelná, jsou nutné korekce k jeho zpomalování
(samozřejmě palubních hodin, na kterých závisí navigace) příkazem povelů ze Země.
K téměř absolutní beztíži bez vlivů gravitace také nemusíme letět za hranice vesmíru. Existuje
bod v prostoru - mezi Zemí, Měsícem a Sluncem, kde se účinky největších projevů gravitace
ruší a těleso v něm umístěné setrvává v relativním klidu. Na orbitě je takzvaná
mikrogravitace, ale tento rozdíl není až tak podstatný. Že je třeba menší síly k uvedení
předmětu do pohybu v beztíži je jasné, protože nemusíme navíc překonávat gravitační účinek
Země a energii vkládáme pouze do překonání sil setrvačného stavu předmětu. (Kosmonauti
bojují s úbytkem svalové hmoty z těchto důvodů). Kinetická energie takto rozpohybovaného
tělesa v beztíži není ničím zvláštní než kinet. energie rozpohybovaného tělesa na zemi, jelikož
i v beztíži nás rozmáčkne pohybující se (v beztíži letící) auto tak jako na Zemi a rukou ho nezastavíte ( příklad
s jedoucími dvěma vagóny (setrvačností) po kolejích - ty u sebe můžete držet rukama místo
spojení mezi nárazníky a dokonce je k sobě přibližovat či oddalovat , ale běda, pokud ten přední
či zadní vagon začne intenzivně brzdit nebo zrychlovat...pak se projeví jejich rozdíl kin. energie přímo
smrtelně).
I bez účinků vnějšího prostředí zůstane vlastní hmotnost hmotností, která je ekvivalentem určité energie. Rovněž rozsvícena baterka v prostoru gravitačně odizolovaném také nepoletí
ihned, i když specifický impuls má, ale to neznamená, že má tah. Reaktivní motor funguje i
proto, že se zbavuje určité hmoty svého paliva (tah) nebo svých hmotných stupňů k dosažení zrychlení (například 3
stupňová raketa) . Iontové motory (byť s velkým specifickým
impulsem), mají velmi malý tah a musí být v činosti i několik měsíců aby nabraly rychlost. Vše se dá
vyčíst z Ciolkovského rovnice. Svíticí baterka by určitě dosáhla po několika milionech let
rychlost takovou, jakou opačně odletují z její vyleštěné parabolky fotony (fotonový motor), ale rychlost
světla nepřesáhne, protože v relativistických rychlostech se rychlosti jednoduše nesčítají jak Newtonovské
fyzice, nehledě k tomu, že hmotnost té baterky by stoupla natolik, že energie fotonů
(jako reaktivní motor) by již nezvládaly takovou velkou a narůstající hmotnost hmoty urychlovat. Takže další překážkou nejsou okolní
galaxie s gravitací, ale hmotnost samotného urychlovaného tělesa.
V prostředí bez galaxií {hmoty} - vlivu gravitací se dá určitě letět větší rychlostí než c, (hyperprostor) jelikož
"informačně" nejsme spojeni s okolím a nemůžeme kauzálně nic ovlivnit. Prostředí tím pádem
nebude vesmír, ale jakýsi mimoprostor. Kauzalitě dáme na frak následovně, až se vynoříme v
minulosti - jako daň za rychlost větší než c... takže tudy cesta nepovede a lepší si bude
zkracovat cestu jiným způsobem - například deformací časoprostoru - červí dírou, než ten
samý časoprostor pokoušet silou nadsvětelnou rychlostí. Ve scifi je to řešeno elegantně -
způsobem nějaké bezhmotné hyperbubliny, která neklade prostoru žádný odpor a nadsvětelně si
cestuje vesmírem, nejlépe v hyperprostoru, aby to nebylo v opozici s STR.
Bůh nad stvořitelem nebo naopak... nějak se nám to rozrostlo... já si z hodin náboženství pamatuji
3 in 1 - svatá trojice v jednom těle, tak honem chyťte ještě jednoho ať je máme pohromadě. :-)
Myšlenka opravdu může působit. Myšlenkou v těle zapříčíníme nějaké elektrochemické pochody
a jsme schopni mezi dlaněmi otáčet polystyrenovým kvádrem napíchnutým na špendlíku a
dokonce měnit otáčky či směr. Člověk, jako součást vesmíru se svým energetickým
potenciálem může lokálně ovlivnit časoprostor - proto jako pozorovatel ovlivňuje již svou
přítomností některé pokusy s kvantovým charakterem a dokonce když si něco hodně moc přejeme,
ono se to i s největší pravděpodobností stane (doslova si to vymodlíme - tu vědomou změnu v
časoprostoru ).
Problém je v tom, kde se vzala v případě "stvoření" ta prvotní myšlenka, která
nemohla podle mne jen tak poletovat, ale musela být nějakým způsobem živena s jasným cílem než opustila hmotnou či jinak hmotnou matrici (myšlenka hovnivála asi vesmír nestvoří).
Je velmi pohodlné dát všemu čemu nerozumíme přívlastek "boží" - je to bez práce, stačí věřit,
na vše máme odpověď, je na koho svalit vinu či nevinu,...prostě život v nevědomosti s bohem je fajn. ;-)

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 21. 7. 2009 02:24
od abdera
Nadšenče, Fyzikáři, nemám ťa chuť dotlačiť k pojmu času vo Vesmíre, ten je úplne rovnaký v celom priestore, kde sa nejaká udalosť práve stala. Čas je umelo dosadená veličina vzhľadom k udalostiam, ktoré vníma jedine človek, „fyzikář,“ s vlastným vedomím.

Ak sa napr.rozletí Supernova, vzdialená od Zeme 10-sv.rokov, neznamená, že prvky letiace blízko rýchlosti c z tejto „prdnutej“ Supernovy, ktorých polčas rozpadu je na Zemi iba desať minút, po zabrzdení v našej atmosfére sú skutočne "staré" iba desať minút, tj.Supernova by zrejme prdla s „rozhodenými“ prvkami v našej Slnečnej sústave, niekde v oblasti za Jupiterom. (prvky zo Supernovy leteli na Zem po inej časovej osi, povedzme 299.000km/s a po zbrzdení v atmosfére, po dopade, sa chovali tak, ako recipročné na Zemi, do desať minút sa rozpadli).

Let lietadlom o rýchlosti 1-machu smerom na východ okolo Zemi dokázalo, že at.hodiny situované na palube lietadla sa nezhodovali s at.hodinami na Zemi.

Mne sa jedná o skutočnosť:
Pôsobenie gravitácie na telesá vo voľnom priestore bez akejkoľvek hmoty. Píšeš, a určite sa mýliš, že kinetická energia hmotného telesa by bola taká istá. (Ešte že si nespomenul Coriolisove sily, tie sviňe Coriolisácke, mi furt podmývajú môj pozemok na južnej strane zrovnaného, tečúceho potoka v dĺžke 300m, smerom zo západu na juh.Už ma návoz drvených šutrov na vymývaný breh potoka stálo 200litrov).

Nemáš pravdu. Dva 1.000t vagóny nasmerované proti astronautovi, by mu neskrivili vo Vesmíre bez hmoty ani vlas na jeho skafandri.

Vo „vykastrovanom“ Vesmíre, bez veškerej okolitej hmoty, by 85 kg astronaut cvrkol svojim prostredníkom do 85 kg olovenej guli, ktorú by bez pocitu odporu odstrelil okamžitou rýchlosťou rovnajúcou sa rýchlosti jeho uvoľneného prsta,ale aj sám seba opačným smerom.

Gravitačné pôsobenie na hmotné telesá situované v okolitom hmotnom Vesmíre, tvorí aspoň 99,9% kinetickej energie telesa, ktorú je nutné vynaložiť k ich rozpohybovaniu, dokonca aj proti hmotnému telesu. (planéte).

Takže, pani gravitácia nie je malá sila, pche. Táto „malá,“ gravitačná sila, drží nielen pokope hviezdny kolobeh, celé Galaxie, ale aj hmotu vo Vesmíre. Gravitácia je jednou z najsilnejších síl, ktorou sa riadia aj častice s nulovou hmotnosťou. Stačí prelet prťavých fotónov okolo poondiatej hviezdy, a už sa ich dráha kroutí okolo telesa, jak korouhlička.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 21. 7. 2009 08:53
od Bobroněnko
abdera, Fyzikář to myslel tak, že gravitace je jedna z nejmenších známých interakcí na jednotku hmoty. k tomu, aby se gravitace projevila, musíš mít ohromně hmotné těleso, jako třeba hvězdu nebo planetu. Takže ano, gravitace je velmi slabá síla.

Re: Paradoxy vesmíru - vážně, nevážně.

Odeslat příspěvekNapsal: 21. 7. 2009 11:52
od abdera
Svetlo.

Takmer nikto si neuvedomí, že na + kontakte batérie končí pohyb elektrónov. Ak by sa ale k tomuto kontaktu batérie priložila gigantická vodivá doska o rozmeroch Galaxie, tak sa elektróny v cuku-letu rozlezú na v tomto materiáli všetky smery.

Nemám dôvod si myslieť,že po rozžhavení vlákna žiarovky sa zmes fotónov zostane pevne držať len na povrchu tohoto nažhaveného materiálu tak, ako elektróny na konci kontaktu batérie.

Lenže to tak nie je. Svetlo sa z nejakého neznámeho dôvodu rozpŕchne v tom "najčistejšom" éteri, tj.vo vákuu, konštantnou rýchlosťou c do okolitého priestoru. Potom ale nutne musí byť okolitý priestor vyplnený neznámou hmotou, ktorá pôsobí na častice svetla s kľudovou nulovou hmotnosťou, ako kovový vodič pre elektróny. Dokonca je možné, že sa v tomto "hmotnom" prostredí pohybujú aj tajuplné "gravitóny."

Zaujímavé by bolo sledovať v "teoretickej rakete" pohyb fotónov smerom od zdroja. Po Dopplerovom jave by sa červené spektrum zmenilo na tepelné žiarenie a po dosiahnutí rýchlosti c by sa svetlo stratilo úplne z dohľadu. Vlastne by sa stratila z dohľadu všetka časť Vesmíru od ktorého by sa raketa rýchlosťou c vzďaľovala. Za raketou by bola tma. Aký by ale vznikol svetelný efekt pozorovaného okolitého Vesmíru v rakete, pri prekročení rýchlosti c? Bol by to možno zaujímavý ohňostroj.