To, jestli mě má ten druhý rád, se pozná podle toho, jestli je schopen pro mě něco udělat, když potřebuji pomoci, a nejde to zrovna udělat jinak, než že se něčeho svého zřekne.
To se pozná až po nějakém čase, když ty první krásné pocity zevšední. Jsou to takové kamínky do mozaiky života. Ale není to tak, že po partnerovi vyžaduji takové důkazy lásky, aby se schválně obětoval. To by byla deformace vztahu. Ono to tak musí přirozeně z toho vztahu vycházet. Milovat jeden druhého znamená prokazovat si skutky lásky v tom narosto přirozeném životě. Pokud ten druhý partner stále něco chce, je nespokojený, netrpělivý a vidí hlavně svoje zájmy, tak je tam něco špatně a vztah nemá perspektivu.
Opakuji ještě jednou, že láska je tam, kde jsou skutky lásky a ne pouhé mluvení: mám tě rád (ráda). A musí to úplně přirozeně plynout ze života. Když mám někoho rád, jsem přirozeným způsobem schopen něco pro toho druhého obětovat, když to situace skutečně vyžaduje. Nemá to nic společného s citovým vydíráním. To bych měl být schopen poznat.
Ale určitě nastávají v životě složité situace, kdy všechno není tak jasné. Je potřeba tomu partnerovi opravdu porozumět. Vím, proč se chová právě tak, jak se chová? Porozumět tomu druhému dřív, než začnu něco říkat a něco dělat není žádná slabost. Ono je to velmi praktické. Ušetřím si různá zklamání. A když ten partner pozná, že se mu opraudu snažím porozumět, tak se také bude snažit porozumět mně (pokud to není ignorant
).
Je to vyzkoušené ...