Před rokem jsem potkala svou první opravdovou lásku, první kluk, se kterým jsem spala atd. Na konci června se chtěl rozejít, oznámil mi, že se líbal s jinou, a že už mě nemiluje. Řekl, že chce být kamarád a já mu dala na výběr, buď ona nebo já, pokud si vybere jí, nebudu ani kamarádka. Vybral si mě a řekl, že to chce zkusit ještě napravit. Jenže minulý týden jsme se rozešli na dobro a on je s tím naprosto smířenej, nebolí ho to, nemrzí, nechce, abychom se k sobě kdykoliv v budoucnu vrátili nic. Ale chce se dál stýkat, chce se mnou dál spát, chce být kamarád. Ale zároveň chce spát s jinýma a nemá jediný problém, být jeden den se mnou a druhý den s jinou. Vždycky jsem věděla, že jsme mladý a že to nemůže vyjít, že si bude chtít ještě užívat, ale nějak jsem furt doufala.. A pořád doufám, že třeba se vyřádí a za pár let se k sobě vrátíme. A vím, že až se z tohohle dostanu bude mi to jedno a budu si chtít nafackovat za to, že jsem se sebou nechala tolik zametat, ale teď nemůžu jinak. Chová se opravdu jako idiot, dává mi najevo, že prostě je z toho vztahu pryč a že já už nemám ty stejný práva a že si prostě může chodit spát s kým chce, že už pro něj nejsem jediná a musím se s tím smířit. Když ho poprosím o pomoc, tak mě většinou pošle do háje, že už na to nemá náladu apod. Když jsme spolu a já se nějakým způsobem zhroutím, nebo mám nábreky nebo jen ukážu, že mi něco vadí, tak mě začne utěšovat a stará se. Je to jak na horský dráze, chvíli je skvěleja já věřím, že se z tohohle dostanu, najdu si někoho jinýho a zvládneme být prostě kamarádi a pak něco udělá a já prostě nechci, aby to byl fakt konec, chci ho zpátky a chci, aby byl jen můj.
Podle naší aktuální dohody, se prostě budeme stýkat a můžeme spát i s jinýma, s tím, že nějaký věci necháme jen pro sebe a nebudeme je s nikým jiným dělat.
Chtěla bych vědět, jaký je váš názor na tuhle situaci, máte s tím někdy zkušenosti, nebo máte nějaký rady, co mám dělat, jestli se mi vůbec povede se přes to takhle dostat apod?